Chtějme zemi zneužít,
dřív než zneužije nás.
Můžeme jí použít,
víc nezajímá nás.

Tak často člověk se cítí
jak v tričku oblíkej hmyz.
Chycenej do vlastních sítí
omezenejch možností.

Už nám křídla trhají,
shoďme hadry krvavý.
Odloženi v pozadí,
slzy spadaj do dlaní.

Krásní a prokletí hříchem,
perfektně zmlklí jak prach.
Mladí a taky moc mrtví,
aby jsme mohli umírat.

ref.:
Jednou až pozveme slunce ať vstoupí
do našich dnů zatemněných.

Nikdo nemůže vzít si náš úsměv,
nikdo nemůže vzít si náš smích.

Lítat ve výškách, tak o to jsme stáli,
poslední z dětí květinových.

Hodně rychle ztrácí se zem tam pod námi,
marností záští ověnčená zmizí.

Ve lži všechna svědectví
krok po kroku skonají.
Vše již bylo řečený,
vše již bylo poznaný.

V podstatě šance jsou smázlý,
nikdy se víc nezjeví.
Falešný světlo co svítí,
tam do prázdných nadějí.