Vytratily se mi vzpomínky.
Nejsem si pravdou docela jist,
marně si vzpomínám jeli to pravda nebo jen sen,
zdá se mi sen.
Krvavý sen to byl.

Když už se mnou válka skoncovala,
bojím se pravdy.
A stále sním o krutosti války,
uvnitř duše začala mi řvát.
A stále se bojím dalšího násilí.

Cítím se jak němec,
v ústech cítím krev.
V hlavě mám stále pusto,
v očích na mě číhá smrt.
Lidé tu padli za svou čest,
stále lidstvo nepochopilo smysl slova čest.

Rodiny řvou bolestí,
jen já jsem v očích klidný.
Svůj čas trávím s černou růží,
truchlím nad rakví sám.
Já řvu bolestí,
kdy ta bolest a utrpení skočí.
A pravda vyjde najevo
a lidé si začnou více vážit života a né smrti.

Když už je po válce a lidé se skoro vyvraždili,
tak jsem začal přemýšlet
co je život zač.
Mráz mi stále běhá po zádech.
Ach bože vzbuď mě !!!
Ach bože nech mě hnít v pekle.

Jdu sám po té cestě,
kterou tu prošlapala lidská krev,
nechutnost v nenávist sebe sama.
Moje truchlící duše si vzpomíná na ten krvavý masakr.