Ptáci se lepí na zuby,
jak lístky čaje,
že každé nebe
musím si v hubě přecedit,
že větřím další řeč
ve stínu za slovy
− sedlinu ráje.

I já tě volám spanilá!
Potomku Úrana a Gaie...
Lámu tě ze světel jak rabín
a tolik pro mě znamenáš,
že jenom tobě lhal bych.

Here is my passport, here am I!

Osmi z tvých dcer se nechám svést,
než najdu kde spí Erató.
Neumím zůstat v žádném z měst,
bojím se nakažlivých gest,
Buddhových óm,
když straší v strojích.

Bojím se velkých sutin
po malých rozhodnutích.

Tebe se taky bojím
Mnémosyné!
A možná strach mě nutí
hledat tvou dceru devátou!

Chytit svou touhu za ocas,
jak bílého draka,
jak voda oblaka
a hnát se s ní až nadoraz
až tam, kde nic není,
kde vítězí snění
nad vleklým osudem.

Mnémosyné! děravá paměti,
propusť mě z objetí,
nech být co bude...

Oči se lepí k obloze jak rána k fáči,
bolí, když je chci odtrhnout,
že si jen s jedním nebem neumím vystačit,
zbavím se obvazů jak pout
a radši radši vykrvácím!

Here is my passport, here am I!