Směješ se v okouzlení zlatým hávem šedi.
Stesk skrýváš pod pozlátkem, neznáš odpovědi.
Kdo chrání tajemství? Kdo přikryl lásku smrtí?
Proč nechceš přiznat, že tě okolní svět drtí?

Za stěnou prostřelenou olověnou kulkou,
třeseš se strachy, biješ do hlavy se rukou.
Nic proti ničemu a stejně si to myslíš,
že během popravy strašnou bolest pocítíš.

Svévolný vzplanutí vztek z těla nevypustí,
frustrace opravdovou krutost do mě hustí.
Přečtenej nápad vraha – v pasti, štěká, kouše,
tváří se vlídně, že by neublížil mouše.

Opustit ten kruh hnusu, bídy, moru, temna.
Proč ve mně svítí světel spousta nepřeberná?
Vyjít chci na světlo, co oslní mě vlídností.
Nechci umělý slunce, co prosvěcuje kosti!!!