Světlo se vytrácí, na prahu otálí tma,
v závoji z temnoty zahalen strach.
Pomalu procitáš z objetí deliria,
svědomí dosedá na misky vah.
Prokletí iluze a clony alkoholu,
vzápětí nastolí vládu tvým snům.
Topíš se, polykáš, cítíš chuť svého bolu,
rozsudek vynáší: konec tvým dnům.

Duše se vznáší v tíze své gravidity,
chce pomalu vzlétnou k milenci: svědomí.
Šťastní rodičové zlých činů kosí tvé city,
sráží tě dolů, vždy znechuceni nevolí.

Potřeba poháru s esencí duality,
skořápku zanechat a stopy jen.
Tvá touha nevidět náznaky reality
a v hlavě volání: je to jen sen!
Temnota snáší se, dopadá na tvé kosti,
hrůza již odkládá žalostný háv.
Mučí tě, vzpomínáš na tváře nevinnosti,
těžko se dovoláš svých lidských práv.

Přízrak se pomalu blíží,
zástupy zatracenců mu vzdávají hold.
Obrazy zlámaných nehtů zarytých v mříži,
v koutku úst hlen a nenabitý kolt.

Světlo se vytrácí, na prahu otálí tma,
v závoji z temnoty zahalen strach.
A živel laská tě, přísliby intimity,
u nohou postele víří se prach.
Tělo žár upálí, duši tvou očišťuje,
na zdi kouř vykreslil tisíce map.
Smrt urnu nachystá, popel tam nahrnuje
v pařátu odnáší tvůj čerstvý skalp.